Anna Luňáková
„úvod do studií melancholika“

…jednoduché věci jsou krásné, ale není snadné je vytvořit.

Denně se potýkám s pocitem osamělosti, vykořenění, zásadního nedostatku. Dříve mě tento melancholický stav pohlcoval a považovala jsem jej za romantický. Tento nerovnovážný až hysterický pocit „mladí“ začal být během let nahrazován poněkud harmoničtějším stavem soustředěného klidu, ale melancholie, ve své přirozené nesmrtelnosti, mě nikdy tak docela neopustila. Naopak mě dokonale okouzlila.

Tímto příspěvkem bych se ráda podělila o své pozorování melancholie.

I.

Ať už jsem byla servírka, uklízečka, barmanka v klubu, ale i ostraha v zoo nebo hosteska ochutnávek v obchodních centrech, ať už jsem pozorovala dělníky ve sklárně, kde pracovala moje matka, nebo šlo o mou dlouholetou práci u koní… Dostala jsem šanci se setkávat s lidmi, kteří vstávají do práce mezi čtvrtou a půl šestou hodinou ranní. Tito lidé pro mě mají zvláštní charakter. Tento charakter se jako do pijáku totiž propisuje do jejich držení těla, výrazu tváře, gestikulace i atmosféry, která je obklopuje. Ať už to bylo při mém ranním odchodu nebo pozdně nočním návratu z práce, v linkách příměstských autobusů, potažmo periferně pražských spojů, vždy jsem pozorovala takřka sochařské výjevy těl, a to zejména u mužských dělníků. A tyto živé sochy mě zaujaly.

Ze všech „bezdomovců“ tohoto světa mě nejvíce přitahuje „starý muž“, který podle všech měřítek nemá v tomto světě ani místa, ani využití, ani útěchy, leda by se stal hrdinskou figurou moudrého kazatele. Slovo starý zde neoznačuje věk. Je to situace. Starý muž může být i mladou ženou. Starého muže v sobě může mít vážný, zamyšlený chlapec. Starý muž je pro mě vizuálním archetypem melancholika.

Jak toto vše převést na scénu? Jak inscenovat tělo? A jak předložit fascinaci divákovi tak, aby dostal šanci být zaujat starým mužem? Jak nechat promluvit starého muže v nás?

II.

…a jak popsat toto „bezdomovectví melancholie“?

Jako bezdomovectví člověka, který se necítí doma v tomto světě, ale k bohům mu byl odepřen přístup; bezdomovectví umělce, který je posedlý pochybností, věčně nedokončeným, až příště dokonalým dílem; bezdomovectví génia bez materiálních podmínek k tvorbě; a konečně bezdomovectví myslitele, svobodného jedině tam, kde nevládne ani etika, ani morálka.

Bezdomovectví zažívá dítě, které se cítí jako ptáče ve špatném hnízdě, bezdomovectví je i každodennost anarchisty, který se odmítá podřídit společenskému diktátu, bezdomovectví je nechtít rodinu, dům a velké auto; bezdomovectví ale mnohdy je i mít rodinu, dům a velké auto, bezdomovectví je člověk ve veřejném prostoru, který byl vyvlastněn cizí ideologií. Bezdomovectví je křehká hodina mezi čtvrtou a pátou odpolední, kdy se hrany věcí ztrácejí a svět se nám rozplývá v mlze neurčitosti.

Starý muž, bezdomovec, melancholik se objevuje všude. Nejprve jako významná postava; ať už se jedná o učitele-filosofa, nebo o dědu, tuto neprobádanou, tajemnou, dojímavě nudnou postavu, někdy ale i zlou, cynickou, trestanou a alkoholickou osobu. Je to i postava důchodce, věčně komentujícího, věčně neviditelného… Konečně ale, objevila jsem i vlastního „starého muže“.

III.

co by řekl melancholik tichu po bouři

„Když se člověk snaží sám sebe vytáhnout za vlasy z bažiny, jeho slova udržuje při životě ten druhý, nevyřčený svět. Došlo k zásadnímu vykolejení. Toto vykolejení nespočívá mimo mě, ale rozhoduji o něm, stejně jako o všem dalším, nad čím nemám kontrolu. Nevěřím totiž ve vnějšek. Jsem houpačka s nutkavou poruchou rovnováhy. Jsem nemocné zdraví. Jsem překračování hranic, které je teprve rýsuje. Když se rozpadá svět, dochází k vnitřní zmatenosti – to je situace člověka mimo mapu. Lidský život je, jak vidno, předem odsouzen k nezdaru. Tento nezdar není však záležitostí budoucnosti, ale je neustále přítomen. Specifické bezdomovectví s tím spjaté, říká: Nelze se mnou nijak skoncovat. Neexistuje moment, srovnání, bod, ve kterém se jeden vydal špatným směrem. Ani smrt nečiní bezdomovectví přítrž, a tedy ve všech směrech nevyhovuji. Jistě chápete, kam mířím – šílenství jako odměna za vše překonávající pocit absence, snaha mytologizovat svůj život. Ten ale, jakožto mýtus, nelze ani odhalit, ani pojmenovat, nýbrž jedině a nekonečně rozvíjet. Naštěstí i šílenství má bratry a sestry. Jsou jimi filosofie, poesie nebo i věštba.

Ne, díky, léčení by nás nejspíš zahubilo… svědci vznikání, svědci neustálého přecházení mezi bytím a nebytím nestojí v přítomnosti, ale mimo čas sám, protože je jim vše jasné, vše vidí, vše slyší a vše je naráz.

Nebezpečí hrozí od obyčejného života, odmítajícího extatis, nikoliv od smrti!

Neumíme zapomínat. Osamělost, kterou neukončí ani smrt. Osamělost… Tenhle uzavřený svět, který vše pojímá tak, že dokáže i nedostatek úspěšně maskovat… Tenhle svět, ta láska…

Ta strašná všudypřítomná láska.“

IV.

Charakteristické rysy postavy:

1. Vědomí nedostatečnosti pojmů, fakt, že slovo bude vždy slabší než přítomnost věcí, ledaže by bylo proneseno někým tak přítomným, že by věc překonalo. Důraz na materiálno.

2. Jeho tělo odpovídá duši a duše tělu; je zde zásadní podobnost; dvojnictví.

3. Odpovídá stavu kosmu, opět podobnost, tentokrát člověka a světa, dokonce by se dalo říct „prostředí“, ve kterém bezdomovec-melancholik žije a žít musí.

4. W = F.s; tedy práce je působení síly na hmotný objekt, je to mechanická práce konaná na hmotném bodě konajícím posuvný pohyb. Proti tomu tanečník posouvá sám sebe na cestě kosmem, který je jeho pracovním prostředím. To je definice bezdomovce, který je zdánlivě „bez práce“, on je svou prací.

5. Bezdomovec je ten, kdo porušuje zákon. Nedostává se do této situace dobrovolně, a přece svou vůlí. Tento paradox je dokonalým popisem jeho života. Vztah, který si ke svému osudu vytvořil, o něm rozhoduje stejnou měrou jako kosmos (prostředí, osud), nad kterým nemá kontrolu. To je přímo pohybově vyjádřitelné – krajností a středem.

6. Po ustavení vztahu k sobě, ke kosmu atd. poslední fáze: angažovanost, oslovení, prosba a pád; postava bezdomovce-melancholika je i postavou věštce: protože stojí mimo řád, dokáže o něm mluvit.

A co vidí tento bezdomovec?

ŽE BUDOUCNOST MÁME V SOBĚ A MIMO NÁS NENÍ.

Anna Luňáková  (*1993)
Vystudovala filosofii na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v současné době je tamtéž doktorandkou a věnuje se literatuře. Zatím publikovala dvě knihy, román Tři (2020) a básnickou skladbu Jen ztratím jméno (2020). Věnuje se také překladu z francouzštiny (Dopis pro D., 2021) a portugalštiny. Tvoří autorská představení (např. Bohemia, uvedena roku 2018 v Paříži, Elevace 2018 v Casablance, Přeslice 2019 v Setúbalu nebo Odposlech 2020 v Malovicích. Poslední zmiňované představení – Odposlech –  vzniklo již pod nově vznikajícím uskupením HERONS VECTOR, jehož je spoluzakladatelskou, spolu s Jakubem Štouračem a Ondřejem Maclem. Mj. je také spoluzakladatelkou otevřené platformy Nothing is a problem here, která pořádá autorské čtení, happeningy a kabarety.